Epidares nolimetangere (PSG99)

PSG99 - Epidares nolimetangere
(De Haan 1842)

Podčeleď	Heteropteryginae
Rozšíření	dno tropických deštných lesů na Borneu (Sarawak)
Vzhled	bezkřídlý drobný druh, bizarně trnitý s relativně dlouhými tykadly
	samička	max.délka - 5 cm, barva - hnědá, na svrchní straně s nevýrazným, rezavě hnědým pruhem uprostřed těla hlava, hruď a první dva články zadečku na svrchní straně těla pokryty řadou trnů
	sameček	max.délka - 4 cm, barva - rezavě hnědá s černou kresbou, vyskytují se i jedinci s převládající černou barvou, vzácně i nazelenalí štíhlejší s většími trny, rozloženými podobně jako u samice
Potrava	listy ostružiníku, maliníku, dubu, růže, hlohyně i dalších rostlin
Rozmnožování	pohlavně
	vajíčka	mírně oválná až kulovitá, asi 3,5mm velká, hnědá, hustě pokrytá chloupky s háčky na konci
	inkubační doba	3-6 měsíců, při vyšší teplotě a vlhkosti výjimečně i kratší než 3 měsíce
	nymfy	líhnou se téměř 1,5 cm velké, tmavé, se světlými skvrnami na nohou vývoj do imága trvá až půl roku
Chov	Tento druh patří mezi nejmenší ze všech strašilek. I přes svou drobnost je svým bizarním otrněním a samec i velmi zajímavým zbarvením pro mnoho chovatelů velmi atraktivní. Latinský druhový název "nolimetangere" se dá volně přeložit jako "nedotýkej se mě". Je to druh zejména s noční aktivitou, přes den se skrývá pod spadané listy na zemi, pod kůru stromů, nebo v různých škvírách na dně pralesa. V insektáriu potom na spodní stranu listů, do jakýchkoliv špatně přístupných zákoutí, nebo jen přitisknutý k substrátu. Pokud svým chovancům nabídneme na dno jako úkryt větší kus kůry nebo menší květináč položený na bok, zejména větší nymfy a imága ho budou velmi rády vyhledávat a den tak budou trávit v jakýchsi komunitách. Jejich schopnost skrýt se je obdivuhodná, napomáhá jim k tomu i jejich malá velikost. Insektárium plné jedinců, zejména menších nymf, se tak někdy může na první pohled jevit, že je téměř prázdné. Zejména pro chovatele, kteří rádi a často přes den své chovance pozorují, je tak dobré o jejich denním režimu vědět, aby nebyli zklamáni. I když je samozřejmě možné strohým vybavením insektária a omezením množství úkrytů skrývání strašilkám ztížit. Výhodou pro chov může být prostorová nenáročnost druhu. Jako insektárium pro všechny instary vyhovuje skleněná nádrž s výškou 20 cm s nepříliš velkým větráním nebo i jen vyšší plastová nádoba s otvory. Je třeba pouze přihlédnout k množství jedinců v prostoru a k vhodným místům pro nerušené svlékání. (I když já jsem ve svém chovu pozoroval i nymfu prvního instaru, která se v pořádku svlékla na svislé skleněné stěně.) K chovu používám skleněné insektárium krychlového tvaru s výškou 23 cm, ale i plastové 2 litrové odchovky s otvory ve víčku a to nejen pro malé nymfy (pro jejich snadnější vyhledání a manipulaci), ale i pro dospělé páry a to zejména z důvodu oddělení generací. Tento druh žije velmi dlouho, adultní samice až 2 roky a jeho vývoj do imága i inkubace jsou relativně rychlé. Může se tak velmi snadno stát u strašilek i hmyzu obecně poměrně neobvyklá věc, že se v jednom insektáriu setkají dospělá samice a její dospělá "vnoučata". Pro chov vyhovuje běžná, pokojová teplota v rozmezí zhruba 22-29°C. Na dno insektária je vhodné umístit vrstvu rašeliny nebo jiného substrátu. Lépe se tím udrží stálá vlhkost. Ta by se měla pohybovat na vysoké úrovni a to jak pro nymfy, tak pro dospělé jedince. Zejména snášející samice jsou na nedostatek vody citlivé a může to být i příčina jejich předčasného úhynu. Rosím jednou až dvakrát denně a to jak stěny insektária, tak listy rostlin. Není třeba se bát ani náhodného přímého porosení samotných strašilek. Při dodržení tohoto režimu strašilky prakticky nevyhledávají vodu v nádobě s potravou, přesto je možné pro jistotu její otvor utěsnit, aby si ho nezvolily jako denní úkryt. Jako potravu předkládám pouze ostružiník a maliník, tento druh je ale značně polyfágní a přijímá i listy mnoha dalších rostlin. Vrstva substrátu na dně slouží také ke snášení vajec, samice do něj vyhloubí jamku, do které následně vkládá vajíčko. Snáší pouze 1 až 3 vajíčka za týden. Substrát není ale pro úspěšný chov nezbytný. Pokud samice nemá možnost, nebo se jí podklad prostě pro hloubení jamky nezdá vhodný, vypouští vajíčka volně na zem a chovatel je může snáze nalézt, pokud se rozhodne inkubovat je mimo insektárium a mít nad chovem větší kontrolu. Často se vajíčka najdou v jakýchsi chuchvalcích, přichycená k sobě svými háčky. Bohužel bez substrátu nebo s jakýmkoliv jiným substrátem než rašelinou mám velmi špatné zkušenosti s plísní, která se při vlhkostním režimu v insektáriu velmi snadno objevuje. Rašelina svou kyselostí do určité míry rozvoj plísně na napadaném trusu omezuje a insektárium také nevyžaduje příliš časově náročnou údržbu. Již několik generací vajíčka nevybírám, ale dříve jsem je samostatně inkuboval a to v plastové krabičce položená na asi 4 cm vrstvě velmi vlhké rašeliny a jemně posypaná jejím popraškem. Plíseň se za celou dobu inkubace nikdy neobjevila a líhnivost byla přes 90%. První nymfy se líhly nejčastěji za 4 měsíce, ale výjimečně i dříve. Úmrtnost nymf je v mém chovu po celou dobu vývoje minimální až téměř nulová a i svlékání do dalších instarů probíhá bez problémů a bez defektů. Epidares nolimetangere je tak při udržování vysoké vlhkosti v chovu relativně snadný a vytrvalý druh. (se svými chovatelskými zkušenostmi se podělil Milan Souček)