Morfologie strašilek


Strašilky tvoří velmi nápadnou skupinu hmyzu, a to jak tvarem, tak i velikostí. Není zde žádných v pravém slova smyslu malých druhů - většina známých strašilek přesahuje délku 50 mm a patří sem praví obři mezi hmyzem, jež způsobují ve sbírkách nesnáze při ukládání do normálních entomologických krabic. Tvarově jsou zde tři hlavní typy: typ hůlkovitý nebo větévkovitý, často neobyčejně úzký, štíhlý a dlouhonohý - tyto typy označujeme obecně jako pakobylky, druhý je typ kratší, zavalitější a často i robustnější, při čemž tělo je pokryto trny, někdy i bizarně velikými a mohutnými - takové druhy označujeme jako strašilky, a konečně je tu typ velmi odchylný, jakoby do plochy rozestřený, svrchu upomínající jak zbarvením, tak i úpravou křídel a abdominálních článků na list, při čemž celek je neobyčejně mimetický - takové druhy obecně označujeme lupenitky.


 

Hlava strašilky při pohledu šikmo ze strany. (Upraveno podle Choparda, 1949)


Tělní pokryv strašilek je prostředně silný a zbarvený povětšinou jen hnědě, okrově a zvláště i zeleně. Zbarvení bývají jen pigmentová, a to v exokutikule (vytvrzená střední vrstva). Ani jeden druh nemá zbarvení interferenční, např. kovové jako můžeme vidět například u brouků. Celý tento řád se vyznačuje neobyčejným fytomimetismem, tj. jednotlivé druhy způsobem někdy až překvapujícím jak svým tvarem, tak i zbarvením a zejména postojem mimetisující rozmanité části rostlin, a to tak, že i největší druhy ve svém prostředí, tj. v trnitých křovinách, jsou obtížně viditelné. Všechny druhy jsou nadto ve svých pohybech značně váhavé a při nejmenším nebezpečí ustrnou v nehybném postoji, takže výsledek napodobení je ještě zvýšen.

Hlava
je poměrně malá (viz náčrt), více méně prognatní (dopředu vystupující čelisti). Čelní šev je zřetelný, zato epikraniální šev je nezřetelný. Svrchní pysk je na konci hluboce vykrojen. Klypeus je od přední částičela velmi zřetelně oddělen. Spodní pysk má zřetelně oddělené mentum a submentum.

800x600  1024x768

Detail hlavy dospělé samičky PSG195 Sungaya inexpectata

Tykadla jsou upravenavelmi rozmanitě: někdy jsou to tykadla jen zcela krátká, a to zpravidla jen v jediném pohlaví, jinde dlouhá a někdy i velmi dlouhá a tenká, jako u Necrosciinae, kde i oddělení jednotlivých článečků je nezřetelné (např. PSG89 Sosobia parvipennis). Prvý článek je vždy veliký a někdy je i na vnitřní straně opatřen trnitým výrůstkem. Ústní orgány jsou vysloveně kousacího typu a podobají seznačně oněm, který lze vidět u rovnokřídléhéo hmyzu. Zvláště mandibuly (spodní čelisti) jsou silně vyvinuty a vnitřní sanice (lacinia) maxil je na vnitřní straně ozubena. Čelistní makadla jsou pětičlenná, pysková makadla tříčlenná.

Hruď
je velmi charakteristická vzájemným poměrem svých tří článků. Prothorax je velmi krátký, mesothorax, jehož rozsah a tvar je rozdílný podle čeledí a rodů, je vždy nejdelším z thorakálních článků. Metathorax je velmi odlišný tím, že splývá s prvním článkem zadečku, který se zde označuje jako středový nebo mediální článek. Prvý thorakální článek má tergální část vždy jen malého rozsahu a není nikdy utvářena ve tvaru nějakého štítu, jak lze vidět např. u Orthopter. Je zpravidla čtyřboká nebo i příčná a bývá vyznačena křížovitým vtiskem. Na předních rozích pronota jsou často dva otvůrky, kudy vycházejí navenek sekrety zvláštních žláz. Prosternum je ploché, krátké a zřetelně je rozděleno švem na vlastní sternum a sternellum. Poststernellum na prosternu není vyvinuto a prosternum a prosternellum jsou pohyblivá. Oba pterosegmenty, mesothorax a metathorax, jsou svrchu upraveny podobně jako mnohem menší prothorax. Na ventrální straně se od prosterna liší tím, že jak mesosternum, tak i metasternum jsou zřetelně
rozlišeny na tři za sebou následující odstavce, tj. na basisternum, sternellum a poststernenellum čili spinasternit.
Pleurální části hrudi jsou zřetelné a na rozdíl od Orthopher skoro stejně sklerotisovány jako části tergální a sternální. Endoskelet thoraxu je u strašilek jen slabě vyvinut.



Vysvětlivky: Spodek hrudi pakobylky PSG01 - Carausius morosus / A - přední kyčle (coxa anterior), B - proeusternum, C - prosternellum, D - mesoeusternum, E - střední kyčle, F - mesosternellum, G - mesopoststernellum, H - metaeusternum, I - metasternellum, J - zadní kyčle, K - metapoststernellum, L - metathorakální epimeron, M - trochantin třetího páru noh, N - metathorakální episternum, O - mesothorakální epimeron, P - trochantin středního páru noh, Q - mesothorakální episternum, R - prothorakální epimeron, S - ptothorakální episternum, T - trochantin předního páru noh, U - cervikální sklerit. (Upraveno podle Choparda, 1949)

Nohy jsou podobně vyvinuty u všech tří párů. Jsou to typické nohy kráčivé nebo šplhavé, a to i u těch nečetných forem, kde zadní stehna jsou výjimečně nápadně ztlustlá. Nejčastěji jsou velmi štíhlé a dlouhé. Stehna a holeně nesou charakteristická řebra, která jsou často zvláštním způsobem vyznačena trny, zuby nebo i zploštělými lalůčkovitými výrůstky. Přední nohy mají na vnitřní straně na basi výkroj, který slouží k tomu, aby nohy, dopředu nastavené, mohly se těsně přiložit k hlavě a tvořily neznatelné pokračování linie těla - ve strnulém postoji dosahuje se tak zvýšeného mimetického účinu. Střední a zadní holeně mají neobyčejně důležitý znak, spočívající v úpravě konečné části spodního středového žebérka: toto žebérko buď prochází na konec nezměněně, nebo krátce před koncem je rozříznuto a vzniká tam pak trojúhlý vtisk. Podle tohoto znaku dělí se strašilky na dvě přirozené skupiny, na Areolatae čili nadčeleď Pseudophasmatoidea a na Anareolatae čili nadčeleď Lonchodidoidea. Chodidla jsou normálně pětičlenná - výjimku tvoří americká čeleď Timemidae, kde jsou chodidla jen tříčlenná.

800x600  1024x768

Detail zadní nohy samce PSG23 - Eurycantha calcarata

Křídla strašilek jsou vyvinuta jen u menší části druhů. Většina strašilek je bezkřídlá, a tím jejich hůlkovitý tvar ještě více vyniká. Tam, kde křídla jsou vyvinuta, přední pár křídel, který nazýváme jako u Orthopter krovky, tegmina nebo elytra, je vždy mnohem kratší než křídla zadní. Zadní křídla bývají často tak dlouhá, že kryjí úplně abdomen a pak u nich bývá určitá zvláštnost: jsou rozdělena na dvě oddělené arey - na přední areu, která zaujímá prostor, kudy probíhají žilky subkosta (kosta často není u zadního křídla vyvinuta), radius, sektor radii, media, kubitus a postkubitus, a na análně axilární areu, jež tvoří vannus. Tento vannus bývá pestře zbarven a přední area, kterou Chopard označuje jako přední pole, bývá podobně zbarvena a má často i mnohem hustší žilnatinu, docela podobnou žilnatině a zbarvení krátkých krovek. Žilnatina jak krovek, tak spodních křídel je jednoduchá a podélná, není zde izolovaných, hlavními příčnými žilkami vyznačených velkých polí a mezi análními a axilárními větvemi jsou jen jednoduché četné příčné žilky. Vannus je při zavřených křídlech zcela skryt pod popsanou přední areou.
800x600  1024x768

Detail křídel samičky PSG215 - Phaenopharos khaoyaiensis
800x600  1024x768

Detail křídel samičky PSG214 - Aplopus jamaicensis

Zadeček
je válcovitý a dlouhý útvar, ventrálně trochu zploštělý. Bývá někdy neobyčejně úzký, štíhlý a hůlkovitý. S mediálním článkem má u samců, kteří u tohoto řádu většinou jsou velmi vzácní (a u některých druhů nejsou dosud známi vůbec, takže musíme předpokládat, že takovéto druhy se rozmnožují parthenogeneticky), celkem deset článků. U obou pohlaví je shora patrno deset tergitů. Svrchní drobná anální valva se vytváří jako zbytek tergitu dvanáctého článku, při čemž se předpokládá, že celý jedenáctý článek se ztratil během embryonálního vývoje. Sternitů zdola viditelných je u samců osm, u samic sedm, ježto prvý článek ve skutečnosti splývá se zadohrudí, je poslední samčí viditelný sternit vlastně devátý a u samic osmý. Za subgenitální ploškou u obou pohlaví je zde dobře vyvinutý desátý (skutečný) sternit, který však splývá v jediný sklerit se spodními análními valvami. Je to zvláštnost strašilek, které se tím velmi podstastně odlišují od rovnokřídlých a také od Blattodeí a Mantodeí. Jinak úprava zakončení zadečku u obou pohlaví strašilek je velmi odlišná: samečkové mají desátý tergit zduřelý a velmi často na konci vykrojený a rozdělený, při čemž tyto oddělené okraje, obklopující i zespodu aspoň částečně konec zadečku, jsou někdy silně sblížené, takže lze rozeznávat otevřený typ tohoto článku, což poskytuje závažný znak systematický. Jestliže desátý samčí sternit je úplný, tu se zde často vyskytuje zvláštní drápkovitý centrální útvar, který se zde označuje jako subanální vomer. subgenitální plošku vytváří devátý sternit.
U konce zadečku samičky nastává velká diferenciace u sedmého a osmého sternitu. Na sedmém sternitu je zde vyvinuta zvláštní ploška, která se označuje jako preoperkulární orgán a vlastní rozsáhlá subgenitální ploška je výtvorem osmého sternitu. Někdy je tato ploška velmi protáhlá a tvoří jakýsi ochranný obal se spodní strany pro kladélko a pak je označována jako víčko čili operculum. Cerky zde zjevně narůstají na desátém článku, ale vlastně patří ještě k nevyvinutému článku jedenáctému. Jsou vždycky nečleněné, krátké, hůlkovité nebo i zploštělé. U samců jsou někdy přeměněny v jakési harpagony a hrají pak důležitou roli při kopulaci.
800x600  1024x768

Detail kladélka samičky PSG195 - Sungaya inexpectata

Kopulační orgán je asymetrický. Také zde není u samců vychlípitelný penis, jsou zde pouze více méně silně sklerotisované blanité útvary, které se při kopulaci přitisknou k samičímu pohlavnímu orgánu a do jejichž středu se pohlavním otvůrkem z ductus eiaculatorius vylévá sperma.
U samičky jsou vyvinuty normální tři páry gonapofys, ale tyto valvy jsou zpravidla krátké a často zespodu překryté operkulem.

Upraveno podle J.Obenbergera, 1955, Entomologie II, VII Řád Phasmatodea

 


 


© 2001-2011